
doc. MUDr. Ing. Jaroslav Plas
„ S klavírem se snadněji zvládá vše - školy i náročná práce. S chopinovským repertoárem jde i neurochirurgie“.
Jsem venkovan z Krušných Hor, narozen v Nejdku. Poválečné Sudety se zanikajícími vesnicemi, němčina častá, rodiče přišli z Prahy a otevírali na malé vesnici českou dvoutřídní školu. Ta byla mým dětstvím, ve školce o patro níž se mi nelíbilo a čtyři třídy obecné školy jsem zažíval od dvou do osmi let. To nemohlo ve vztahu ke školám zůstat bez následků. Od dětství mne táhla elektrotechnika, počet postavených rádií ani nevím, takže po maturitě na SVVŠ v Ostrově nebylo pochyb že Elektrotechnická fakulta ČVUT je další krok. Ale pak se to jaksi zvrtlo. Zadání diplomky pocházelo z Neurochirurgické kliniky ÚVN, to bylo lákavé i kvůli nevyhnutelné roční vojenské službě. Student zkonstruoval to, na co v marasmu počínající normalizace nebyly dolary. Sám to také vyrobil (praxe z dětství se hodila). Dostal za to co potřeboval (tedy diplom inženýra 1970) a nádavkem i rok vojny v ÚVN, samozřejmě jako technik na neurochirurgii. Vznikla potíž té „doktorské čínštině“ rozumět, přišel nápad naučit se to také. V té době to bylo natolik neobvyklé, že s údivným pokrčením ramen „ono se mu do toho chce?!“ (a možná i poklepáním na čelo) se proti přihlášce na lékařskou fakultu nikdo nestavěl. Pravda ovšem také je, že na přihlášce muselo být razítko útvaru, kde jsem sloužil (tedy ÚVN) a podpis vojáčkova přímého nadřízeného, tedy náčelníka oddělení: generála a světově proslulého neurochirurga profesora Kunce. To se asi nedalo přehlédnout a úředně tomu oponovat.
Po přijímací zkoušce (inženýra zkoušeli ze středoškolské matematiky, fyziky, chemie) zůstala jediná podmínka přijetí: písemně se při zápisu do prvního ročníku zavázat fakultě, že se po studiích stanu jejím zaměstnancem. Což nastalo hned po promoci v r. 1977: návrat na Neurochirurgickou kliniku, stejnými dveřmi, jen v jiné roli. Start byl velmi intenzivní a rychlý, nebyl zde žádný „dorost“ a nastal kolotoč mezi oddělením, ambulancí, pooperační jednotkou , sálem, nočními službami. Prostředí bylo (a stále je) přátelské, vztahy korektní, odbornost a zodpovědnost velmi vysoká. První atestace byla v r.1980 - povinně z obecné chirurgie. Nadstavbová atestace z neurochirurgie v r. 1985. Subspecializace ještě nebyla, postupně jsem prováděl plné spektrum výkonů oboru včetně stereotaxe. Později jsem se zaměřil na léčbu neuralgie trigeminu mikrovaskulární dekompresi. Ta se stala tématem habilitační práce (1994).
Po více než čtyřech desítkách let praxe vím, že pacient a jeho blízcí nevnímají lékaře podle titulů a publikací, ale podle trpělivého a srozumitelného rozhovoru o daném problému, nepřeháněné jistotě co a jak udělat, přátelském a osobním vystupování i přiměřeném optimismu.
Od počátku medicínské práce jsem byl zapojen do výuky mediků (předtím jsem ještě v průběhu studia medicíny na naší fakultě rok učil fyziku). Postupem let se aktivita od operačního stolu přesouvá za katedru, je to správné. Přesvědčení, že se má vyučovat poctivě a s nasazením i bez kontrol nadřízených zřejmě pochází z atmosféry „rodinné“ školy mých velmi raných let. A také to, že i hodně složité věci se dají podat srozumitelně, aby vědomosti zakotvily. Protože medik je můj budoucí kolega (ať pracuje kdekoli) , ale třeba i můj ošetřující lékař.